Barok ve Slaném - Sochař František Ignác Weiss
Napsal Vladimír Přibyl   
25.09. 2006 20:26

weissicoDne 10. října 2006 proběhnou ve Slaném další Slánské rozhovory 2006 - tentokrát věnované dvěma sousedním historickým regionům - Slánsku a Lounsku. S ohledem na toto setkání byla také zvolena trasa letošního zářijového putování za památkami, která svým způsobem vyvrcholila prohlídkou konventního kostela bosých augustiniánů v Dolním Ročově. Jsem přesvědčen, že na účastníky putování udělal interiér kostela mimořádný dojem, byl to nejen pozoruhodný vrcholně barokní vnitřní prostor, dílo K. I. Dientzenhofera, ale i sochařská výzdoba - galerie barokních plastik pražského umělce Františka Ignáce Weisse.

A právě tento sochař tak trochu oba kraje - Slánsko a Lounsko - spojuje, neboť jak poměrně nedávno zjistil náš přední historik umění prof. Pavel Preiss, právě on je autorem zlacených soch sv. Jáchyma a sv. Anny a dalších plastik hlavního oltáře v bývalé kolejní kapli piaristů ve Slaném (dnes slánské muzeum).

weissSlánská oltářní architektura z roku 1727 je dílem pražského truhláře Františka Pavla Widemanna, ale sochy pocházejí od zmíněného pražského mistra. Dominantní plastiky představují rodiče Panny Marie - sv. Jáchyma a sv. Annu. Jejich jména v kanonických evangeliích - tzn. těch, které církev uznala za inspirované a přijala je do kánonu knih - nenalezneme. Barvitě jsou však vylíčeny osudy rodiny Panny Marie v dalších starobylých nekanonických církevních spisech - novozákonních apokryfech, z nichž také čerpalo staré výtvarné umění. Shodou okolností letos vydalo nakladatelství Vyšehrad právě edici novozákonních apokryfů, takže tyto biblické příběhy jsou nyní dostupné širší veřejnosti. Sochař František Ignác Weiss, který se narodil někdy kolem roku 1690, a to snad v obci Sutom u Litoměřic, se stal měšťanem Nového Města pražského v závěru roku 1723. A jeho život byl spojen s umělci pražského baroku - v roce 1724 se oženil s dcerou sochaře Jäckela Kateřinou a svědkem na svatbě nebyl nikdo jiný než proslulý Ferdinand Maxmilián Brokof. Z manželství Weissových vzešli čtyři synové, přičemž nejmladší z nich Martin byl také sochař, a pak i čtyři dcery. Weiss spolupracoval s řadou významných architektů, zmínili jsme K. I. Dientzenhofera, přátelil se se stavitelem Bartolomějem Scottim.
weiss1 Pokud se rozhlédneme po rozsáhlém Weissově díle, tak první archivně doložené práce jsou právě ty slánské z roku 1727. Pracoval pro dominikány v Praze - hlavní oltář u sv. Jiljí (1734 - 1738), pro katedrálu sv. Víta v Praze - výzdoba oltáře sv. Zikmunda (1735 - 1741) a zejména pro augustiniány v kostel sv. Tomáše v Praze (1741 - 1742) a v závěru tvorby je to již uvedený augustiniánský klášter v Ročově, kde vedle skupiny mohutných postav apoštolů (1748 - 1750) zhotovil také sochy pro hlavní oltář a boční oltáře. Poslední uváděnou Weissovou prací je oltář Nejsvětější Trojice určený také pro klášterní kostel v Ročově v roce 1756; toho roku také František Ignác Weiss umírá. A tak zatímco ve Slaném výzdoba hlavního oltáře u piaristů zahajuje výčet Weissových prací, sochy v ročovském klášteře uzavírají jeho rozsáhlé dílo.
Weissův soubor plastik představuje jakýsi "střední proud" české barokní plastiky. Je výtvarně solidní, bez výraznějších klasicizujících ani expresivních výrazových prvků, a vždy zapadá do celkové koncepce - s architekturou a malbou pak spoluvytváří typický barokní prostorový výtvarný a duchovní celek (v německé literatuře se často objevuje pojem - gesamkunstwerk) - například již několikrát zmíněný klášterní kostel v Dolním Ročově.
A tak když se zadíváme na barokní sochy ve slánské kolejní kapli, můžeme si připomenout, že se jedná o jednu z kapitolek pozoruhodného příběhu české barokní plastiky, za kterou v tomto případě stojí konkrétní osoba - sochař František Ignác Weiss. (Psáno pro Slánskou radnici 10/2006, foto Vladimír Přibyl)