Při dnešním renesančním zastavení ve slánském kostele se pohybuje autor na tenkém ledě s vědomím, že by měl popsat tuto etapu přece jen někdo povolanější, kdo je sběhlý v renesančním písemnictví. Ale ani toto období nelze opominout, byť z výtvarných památek se nám nezachovalo téměř nic.
Důvodem je skutečnost, že období po roce 1500 nebylo v našich zemích obecně církevnímu umění nakloněno. V duchovním životě upřeli tehdy věřící pozornost zejména k četbě Písma svatého, je to období rozvoje českého písemnictví a překladu bible do českého jazyka (Kralická bible). V duchu reformace byla odmítána církevní tradice, odmítána úcta ke svatým a jejich oltářům. Vedle mluveného slova a výkladu biblických perikop se však rozvíjel duchovní zpěv, jak o tom svědčí mohutné pěvecké kruchty i v okolí Slaného (např. kostely v Hospozíně, Velvarech).

A tak i ve Slaném je to spíše vzdálená ozvěna hlasů než konkrétní výtvarné dílo, které by nám tuto dobu dokumentovalo. Ale přece i tady nalezneme památku na tuto dobu svým způsobem výjimečnou. Když obejdeme hlavní oltář, na zadní straně nás zaujme jeden metr vysoká bronzová deska s nápisem - renesanční bronzový epitaf. Je památkou na slánského rodáka Gigenia Havla († 5. 7. 1612, Mladá Boleslav), který ji dal v roce 1601 zhotovit na památku svých rodičů a sourozenců. Již toto jméno Gigenius a jeho postupné změny připomínají tehdejší atmosféru humanistického písemnictví. Jak poznamenal Josef Hejnic v Rukověti humanistického básnictví, Havlova manželka se jmenovala Eva, a tak jeho nové jméno bylo Adam. Později se psal Havel latinsky Terrigena (= ze země zrozený) a nakonec řecky Gigenius. Z jeho životní pouti lze vyzdvihnout, že po svém působení v Berouně a Hořelicích přichází do Mladé Boleslavi (1590 – 1607), kde vedl duchovní správu až do roku 1607. Zde měl také velkou zásluhu na uzavření smlouvy mezi tamní utrakvistickou stranou, kterou zastupoval, a jednotou bratrskou.
Havel Gigenius však nebyl sám literárně činný, a není proto jisté, zda je autorem latinských veršů na zmíněném slánském epitafu. Je úkolem povolanějších, aby provedli kritický přepis a překlad veršů této jedinečné renesanční památky ve Slaném, která vznikla v době, kdy Willenberg nakreslil proslulou vedutu města. Vlastní deska epitafu je dost poškozena, ale dodnes můžeme obdivovat její kvalitní řemeslné provedení – hodnotný příklad renesančního kovolitectví. Okraj desky zdobí hlavičky andílků, na ploše je uplatněn i motiv listů tak, jak tomu bývalo běžné při výzdobě renesančních zvonů. Pro úplnost dodejme, že se na Slánsku s obdobnou památkou - bronzovým epitafem, byť menších rozměrů, setkáme pouze v kostele ve Vraném.
Slánský Terrigenův epitaf nám připomíná období dějin kostela sv. Gotharda, který později vizuálně proměnila doba baroka. Z té doby můžeme vzpomenout i další osobnosti, které působily ve Slaném při kostele sv. Gotharda a navíc se nám zachovalo i jejich literární dílo, nebo jsme o něm alespoň nepřímo zpraveni. Na tomto místě alespoň uveďme roudnického rodáka Vavřince Leandra Rváčovského, autora knihy o masopustu (1580), který ve Slaném působil v letech 1581 – 1585. V roce 1601, tedy v době, kdy je pořízen Terrigenův epitaf, přichází do Slaného Jiří Tesák († 1617), který před tím studoval na Slovensku a své vzdělání si dovršil v Čechách. Vydává řadu spisů, ve kterých se obíral duchovním zpěvem, a byla také tiskem vydána jeho promluva pronesená na pohřbu Zikmunda Smiřického (vyšla v roce 1618). Dále je to pardubický rodák Kašpar Pistorius (Artopei), který je chválen přáteli za jeho dojemné a milé veršované skladby, působil ve Slaném v letech 1606 – 1620, po něm je uveden do Slaného Jan Mathiades (Caupilius, Koupil), rodák z nedalekého Panenského Týnce. Ten zažil ve Slaném pohnutou dobu nastupující protireformace po bitvě na Bílé hoře. Tehdy - 22. 11. 1622 přijel do Slaného Jiří Vilém Michna z Vacínova, který chtěl dát luteránského kněze uvěznit. A i když se tak na přímluvu slánských radních nestalo, musel opustit město; za rok na to zemřel v Krušných horách na mor.
Po jeho nuceném odchodu byla obnovena duchovní správa ve Slaném tak, jak bylo při založení proboštství původně určeno. Patronát však již neměli ostrovští benediktini, jejichž klášter vzal za své při husitských válkách, ale smečenští Martinicové, kteří také město v době pobělohorské získali do vlastnictví.

Psáno pro Slánskou radnici 6/2007