Při dnešním renesančním zastavení ve slánském kostele se pohybuje autor na tenkém ledě s vědomím, že by měl popsat tuto etapu přece jen někdo povolanější, kdo je sběhlý v renesančním písemnictví. Ale ani toto období nelze opominout, byť z výtvarných památek se nám nezachovalo téměř nic.
Důvodem je skutečnost, že období po roce 1500 nebylo v našich zemích obecně církevnímu umění nakloněno. V duchovním životě upřeli tehdy věřící pozornost zejména k četbě Písma svatého, je to období rozvoje českého písemnictví a překladu bible do českého jazyka (Kralická bible). V duchu reformace byla odmítána církevní tradice, odmítána úcta ke svatým a jejich oltářům. Vedle mluveného slova a výkladu biblických perikop se však rozvíjel duchovní zpěv, jak o tom svědčí mohutné pěvecké kruchty i v okolí Slaného (např. kostely v Hospozíně, Velvarech).
A tak i ve Slaném je to spíše vzdálená ozvěna hlasů než konkrétní
výtvarné dílo, které by nám tuto dobu dokumentovalo. Ale přece i tady
nalezneme památku na tuto dobu svým způsobem výjimečnou. Když obejdeme
hlavní oltář, na zadní straně nás zaujme jeden metr vysoká bronzová
deska s nápisem - renesanční bronzový epitaf. Je památkou na slánského rodáka Gigenia Havla
(† 5. 7. 1612, Mladá Boleslav), který ji dal v roce 1601 zhotovit na
památku svých rodičů a sourozenců. Již toto jméno Gigenius a jeho
postupné změny připomínají tehdejší atmosféru humanistického
písemnictví. Jak poznamenal Josef Hejnic v Rukověti humanistického
básnictví, Havlova manželka se jmenovala Eva, a tak jeho nové jméno bylo Adam. Později se psal Havel latinsky Terrigena (= ze země zrozený)
a nakonec řecky Gigenius. Z jeho životní pouti lze vyzdvihnout, že po
svém působení v Berouně a Hořelicích přichází do Mladé Boleslavi (1590
– 1607), kde vedl duchovní správu až do roku 1607. Zde měl také velkou
zásluhu na uzavření smlouvy mezi tamní utrakvistickou stranou, kterou
zastupoval, a jednotou bratrskou.
Havel Gigenius však nebyl
sám literárně činný, a není proto jisté, zda je autorem latinských
veršů na zmíněném slánském epitafu. Je úkolem povolanějších, aby
provedli kritický přepis a překlad veršů této jedinečné renesanční
památky ve Slaném, která vznikla v době, kdy Willenberg nakreslil
proslulou vedutu města. Vlastní deska epitafu je dost poškozena, ale
dodnes můžeme obdivovat její kvalitní řemeslné provedení – hodnotný
příklad renesančního kovolitectví. Okraj desky zdobí hlavičky andílků,
na ploše je uplatněn i motiv listů tak, jak tomu bývalo běžné při
výzdobě renesančních zvonů. Pro úplnost dodejme, že se na Slánsku s
obdobnou památkou - bronzovým epitafem, byť menších rozměrů, setkáme
pouze v kostele ve Vraném.
Slánský Terrigenův epitaf nám
připomíná období dějin kostela sv. Gotharda, který později vizuálně
proměnila doba baroka. Z té doby můžeme vzpomenout i další osobnosti,
které působily ve Slaném při kostele sv. Gotharda a navíc se nám
zachovalo i jejich literární dílo, nebo jsme o něm alespoň nepřímo
zpraveni. Na tomto místě alespoň uveďme roudnického rodáka Vavřince
Leandra Rváčovského, autora knihy o masopustu (1580), který ve Slaném
působil v letech 1581 – 1585. V roce 1601, tedy v době, kdy je pořízen
Terrigenův epitaf, přichází do Slaného Jiří Tesák († 1617), který před
tím studoval na Slovensku a své vzdělání si dovršil v Čechách. Vydává
řadu spisů, ve kterých se obíral duchovním zpěvem, a byla také tiskem
vydána jeho promluva pronesená na pohřbu Zikmunda Smiřického (vyšla v
roce 1618). Dále je to pardubický rodák Kašpar Pistorius (Artopei),
který je chválen přáteli za jeho dojemné a milé veršované skladby,
působil ve Slaném v letech 1606 – 1620, po něm je uveden do Slaného Jan
Mathiades (Caupilius, Koupil), rodák z nedalekého Panenského Týnce. Ten
zažil ve Slaném pohnutou dobu nastupující protireformace po bitvě na
Bílé hoře. Tehdy - 22. 11. 1622 přijel do Slaného Jiří Vilém Michna z
Vacínova, který chtěl dát luteránského kněze uvěznit. A i když se tak
na přímluvu slánských radních nestalo, musel opustit město; za rok na
to zemřel v Krušných horách na mor.
Po jeho nuceném odchodu
byla obnovena duchovní správa ve Slaném tak, jak bylo při založení
proboštství původně určeno. Patronát však již neměli ostrovští
benediktini, jejichž klášter vzal za své při husitských válkách, ale
smečenští Martinicové, kteří také město v době pobělohorské získali do
vlastnictví.
Psáno pro Slánskou radnici 6/2007
|